Mezinárodní uznání Československé republiky a její formální vyhlášení 28.října 1918 byl jen počátek velmi složitého procesu faktického ovládnutí celého historického českého a slovenského území a zavedení všech orgánů správní a výkonné moci.

Bezprostředně po vyhlášení samostatnosti se projevily separatistické tendence německy mluvících obyvatel - 29.10.1918 němečtí poslanci z Čech vyhlásili provincii Deutsch-Böhmen a rozhodli se ji připojit jako samostatnou jednotku k Rakousku.

30.10.1918 – souběžně s Martinskou deklarací, kterou slovenští zástupci vyhlásili vůli žít ve společném státě – němečtí poslanci z Moravy a Slezska proklamovali vytvoření provincie Sudetenland.

3.11.1918 pak byly vyhlášeny provincie Böhmerwaldgau a Deutschsűdmähren.

Česká strana odpověděla nekompromisně – historické území se nebude dělit! Vojenské obsazování pohraničních oblastí spojené s instalací českých správních orgánů započalo 29.11. a bylo plně dokončeno 18.12. Sudetoněmecké prameny uvádějí termín dokončení 28.1.1919 a uvádějí rovněž 17 mrtvých na německé straně. Obsazování pohraničí nebylo vojensky složité, ale náročné zejména z hlediska psychiky vojáků – nečelila jim vojenská síla, ale ozbrojení fanatičtí civilisté. Z dobových pramenů je zřejmé, že k obětem na životech došlo buď v případech napadení našich jednotek, nebo při ozbrojeném odporu při obsazování strategických míst.

Převzetí moci orgány nově vzniklého státu v pohraničních oblastech Čech a Moravy obývaných německou menšinou bylo sice obtížné, ale z   vojenského hlediska snazší, než obsazení Těšínska a zejména Slovenska vzhledem k vývoji v následujícím roce 1919. Základ československé armády a její dobrovolnické složky zde svedly první těžké boje o existenci samostatného státu v hranicích určených mezinárodními dohodami.

Koncem roku 1918 se už chýlilo obsazení smíšených oblastí v historických zemích ke konci. Na Slovensku však byly ještě operace v plném proudu. Už od 10.listopadu existovalo velitelství operujících čs.vojsk na Slovensku, jemuž stál v čele původně generál Štika, později plukovník Schöbl, od 25.prosince pak generál Piccione, který právě přivedl do vlasti sbor italské legie. S pomocí této dobře vyzbrojené jednotky bylo obsazení Slovenska až po demarkační čáru, stanovenou v Paříži 25.listopadu, dokončeno asi do poloviny ledna 1919. Ještě v lednu bylo zřízeno zemské vojenské velitelství pro Slovensko se sídlem v Košicích a byly mu podřízeny všechny vojenské útvary na Slovensku.

13.února 1919 přišla do Prahy francouzská vojenská mise. Její šéf generál Pellé se stal později prvním náčelníkem hlavního štábu čs.branné moci.

Krátce po příchodu mise, v březnu 1919, vydalo ministerstvo národní obrany organizační výnos, který se stal základním kamenem v budování novodobé československé armády. Nová organizace počítala s utvořením 12 pěších divizí a to pěti v Čechách, tří na Moravě a ve Slezsku, tří na Slovensku a jedné na Podkarpatské Rusi.

Divize měly mít po čtyřech pěších plucích učleněných ve dvě pěší brigády, dále po jednom dělostřeleckém pluku, jedné eskadroně a dvou ženijních rotách.

Vybavení těchto jednotek bylo velmi svízelné. Cizí útvary umístěné v době převratu na našem území odvezly si většinu výzbroje a dalšího materiálu s sebou, takže československá vojenská správa převzala augmentační sklady prázdné nebo poloprázdné. Naděje, že se české legionářské pluky vrátí vyzbrojeny, se splnily jen zčásti - většinu výzbroje musely odevzdat při průjezdu transitními státy.

Právě na Slovensku a Těšínsku byl nedostatek výzbroje a výstroje nejtíživější – v mrazech chyběl teplý oděv a spodní prádlo, chyběly náboje, zákopnický materiál, obvazy, mapy.

Tento stav nijak nepřispíval již tak uvolněné kázni – zvláště jednotky vracející se z  fronty očekávaly v samostatném státě vše jen ne to, že půjdou znovu do boje. Důstojníkům se nedostávalo odvahy užívat trestní pravomoci a tak bojovou morálku zachraňovali především bývalí dobrovolci. S pokračující konsolidací se postupně tyto neutěšené poměry lepšily.

Vojenský výcvik se konal zprvu podle cvičebních řádů rakousko-uherských přeložených do češtiny. 1.února 1919 byl zřízen v Praze kurz pro důstojníky a poddůstojníky pěchoty, v nichž se frekventanti seznamovali s cvičebním řádem francouzské armády. Tyto kurzy byly později rozšířeny pro vyšší důstojníky, kteří byli důstojníky franc. legie školeni o vojenské doktríně.

Uprostřed této slibné práce a intenzivní snahy o zdokonalení armády vzplanul koncem dubna 1919 na Slovensku nečekaný ozbrojený konflikt s maďarskými bolševiky. Tento konflikt, který pozdější komunistická propaganda označovala jako “intervence proti maďarské republice rad”, nebyl ve své podstatě ničím jiným než pokusem o restauraci “Velkého Maďarska” a ovládnutí “Horní Země” (Slovenska) a byl porušením pařížské dohody stanovené dohodovou válečnou radou 25.11.1918 a dále pak Mírovou konferencí z 19.4.1919. Těmito dohodami byla stanovena demarkační linie na čáře Novohradské vrchy, Mátra, Bükk, Dezstély, Sáros Patak, Paczin, Zemplingrád, Čop, Maťovo, Putka, Helmec výš.304, Jínok a Perečín. Kromě toho schválila i projev vůle obyvatel Podkarpatské Rusi o připojení jeho území k  Československé republice.

V Maďarsku se mezitím 21.3.1919 zmocnil vlády komunista Béla Kún, prohlásil Maďarsko za sovětskou republiku a zcela ignoroval mezinárodní dohody. Postup naší armády na novou demarkační linii narazil již na odpor dobře vyzbrojených rudých gard.

Pro vojáky nové armády tak začaly první větší boje – tentokrát ne v cizích službách, ale za vlastní stát!

Manifestace pražské posádky na pražském Hradě proti vpádu Maďarů na Slovensko
(převzato z publikace “Cesta demokracie”, nakladatelství ČIN Praha 1933)

zpět na přehled článků...