Maďaři byli vůči ČSR vojensky ve výhodě. Měli nejen celý vojenský aparát s dostatkem kvalitních důstojníků po nejvyšší hodnosti ale i po Mackensenově armádě značné množství válečného materiálu. Její armáda byla celistvá, zatímco československá se pracně rekonstruovala. Maďarsko mělo sice nařízeno demobilizovat armádu až na šest ročníků, plnili však toto nařízení liknavě odhodláni postavit se vojensky proti ČSR a Rumunsku (kterému byli povinni odstoupit též část svého území) a postavit mírovou konferenci před hotovou věc.

Na vlastním slovenském území byla složitá situace – Slovensko nebylo připraveno na osvobození z  maďarské nadvlády. Značná část obyvatel zůstala pasivní z nedostatku informací, vyšší a střední vrstvy rovněž pasivně vyčkávaly v obavě o svoje postavení. Snahu o národní emancipaci tak reprezentovali M.R.Štefánik, zahraniční (především američtí) Slováci a nepočetná vrstva domácí inteligence. České země tvořily i v bývalé monarchii přesně definované historické, teritoriální i správní celky, Slovensko však nebylo v rámci uherské říše samostatným územním celkem a proto její hranice nebyly jasné a určité.

Je nespornou zásluhou především Edvarda Beneše že usilovným diplomatickým vyjednáváním s dohodovými mocnostmi dosáhli uznání jižních hranic Slovenska.

2. Vojenské zajištění svrchovanosti Slovenska, první boje

Vojenské obsazování Slovenska začalo od moravských hranic dne 1.listopadu 1918, kdy dorazil do Holiče z Hodonína asistenční oddíl bývalého střeleckého (zeměbraneckého) pluku 25 pod velením nadporučíka Augustina Ripky. 2.listopadu dosáhl Malacek a setrval tam i přes protesty maďarské vlády a pokusy maďarského vojska vytlačit jeho oddíl z Malacek násilím.

6.listopadu dostal posilu z Českých Budějovic (100 mužů s 2 kulomety od pěšího pluku 101) a obsadil 8.prosince Zohor a Devínske Jezero. Když Maďaři s pokusy naše vojsko vytlačit neuspěli, ujednali se slovenským zástupcem  Dr. Ivanem Dérerem demarkační čáru severně od Bratislavy; ta pozbyla platnost až koncem roku 1918 útokem italských legionářů na Bratislavu.

Obsazování řídilo “velitelství čs. vojsk na Slovensku”, zřízené 10.listopadu v čele s generálem Štikou. Mělo své stanoviště v Uherském Hradišti, kde 26.listopadu převzal velení plukovník Schöbl. Měl k dispozici dvě skupiny sil: tak zvanou holičskou (pplk. Verich, velitelství v Holiči) a trenčínskou (pplk. Šembera, velitelství v Trenčíně). V prvních dnech prosince byl na základě rozkazu vrchního velitelství v Praze (generál Diviš) a s ohledem na příchod legionářského sboru z Itálie (určeného k obsazení demarkační čáry) zahájen postup k údolí Nitry a podniknuta akce na Žilinu.

Do 12. prosince se utvořily na západ od čáry Nitra – Topoľčany – Preividza – Turč. S. Martin – Čadca dvě skupiny našich sil:

I.skupina (západní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov – Sereď, II.skupina (východní) pod pplk. Šemberou.

Plk. Schöbl se rozhodl použít volných sil obou skupin k obsazení horního Pováží. Na západním Slovensku zůstal s částí sil pplk. Šembera, volné zálohy (pět praporů, jedna baterie, jedna eskadrona a obrněný vlak) se přesunuly pod velením pplk. Hrbenského na východ ve dnech 14. a 15. prosince až do Popradu. Odtud prováděl obsazování nejen Pováží, ale i spišské stolice; ze které bylo vytlačeno polské vojsko, které tam vniklo začátkem prosince (bylo to první střetnutí s polským vojskem, které pak pokračovalo boji o Těšínsko). 16 prosince se přestěhoval plk. Schöbl z Uherského Hradiště do Žiliny, kde už působila od 11. prosince Slovenská vláda.

23.prosince byla naše vojska posílena příchodem 30.střeleckého pluku pod velením pplk. Berana a byl zahájen postup na Košice. Maďaři, kteří se postavili u Margecan na odpor, byli rozprášeni a zanechali na místě značné množství válečného materiálu. Naše vojska obsadila vzápětí Košice a Prešov.

Mezitím se vrátil do vlasti italský armádní sbor o dvou divizích (6. a 7.) pod velením generála Picciona, který byl jmenován vrchním velitelem se stanovištěm v  Kroměříži. Dosavadní “velitelství čs. vojsk na Slovensku” se stalo “skupinovým velitelstvím plk. Schöbla” a přemístilo své stanoviště z Žiliny do Košic 1.ledna 1919.

Severní Slovensko na sever od čáry probíhající jižně od Dev. Nové Vsi, jižně od Pezinoku, přes Sereď, N. Baňu, Ban. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu měla obsadit Schöblova skupina s domácím vojskem.

Generál Piccione rozdělil demarkační čáru na dva úseky. Západní úsek, který sahal od řeky Moravy po Ožďany, obsadila 7.legionářská divize (gen. Boriani), východní úsek pak 6.legionářská divize (gen. Rossi).

Obsazení první demarkační čáry bylo provedeno do konce ledna 1919 téměř bez boje, jen Bratislavu bylo nutno dobývat ve dnech 30.prosince 1918 až 2.ledna 1919.

Lučenec byl obsazen už 3.ledna asistenční rotou pěšího pluku 30 pod velením nadporučíka Josefa Ejema.

Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely pálank, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke a Rapovce s železnicí podél řeky Ipľu. Uvědomil o svém úmyslu maďarskou vládu, nečekal ale na její odpověď a nařídil postup posádek na 16.leden 1919. Maďaři nesouhlasili s novou demarkační čarou a došlo ke střetům zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz české vlády stáhl gen. Piccione svá vojska na původní demarkační čáru.

Mezitím bylo obsazeno i severní Slovensko a nótou čs.vlády bylo oznámeno maďarské vládě, že čs.stát na územích, které vojensky obsadil, má právo absolutní státní suverenity.

3. “Maďarská republika rad”

19.dubna 1919 vyhověla Mírová konference naší žádosti o posun demarkační linie na čáru Novohradské vrchy, Mátra, Bükk, Dezstély, Sáros Patak, Paczin, Zemplingrád, Čop, Maťovo, Putka, Helmec výš.304, Jínok a Perečín. Na základě této dohody předpokládalo Ministerstvo národní obrany, že se maďarská vláda podřídí a druhá linie bude obsazena bez bojů. Rudá vláda Bély Kúna však byla odhodlána našemu postupu vojensky zabránit a později dokonce znovu se zmocnit “Horní země”. Část rudých gard byla zřejmě přesvědčena o správnosti hesel o přenosu “proletářské revoluce” do jiných zemí;  maďarskou veřejnost frustrovanou ztrátou území “svatoštěpánské koruny” však postupně ovládla bojová nálada za obnovu uherské říše a tak se bolševické vládě podařilo kombinací hesel o proletářském internacionalismu a velkomaďarského šovinismu zmobilizovat jak armádu tak veřejnost proti “československé okupaci” a za “znovudobytí starých hranic Uher”.

Naše vojska se ocitla ve svízelné situaci. Maďaři byli vojensky ve výhodě – jejich vojáci nebyli vázáni v zahraničí, byli dobře vyzbrojeni a pro vojenské akce bylo zmobilizováno celé zázemí.

Pěší prapory měly velmi malé početní stavy – jen 200 až 250 mužů. Chyběly zálohy, dělostřelectvo, docházelo střelivo. Před konečným vítězstvím měli naši vojáci poznat i řadu hořkých porážek …

Rozložení čsl. vojsk na Slovensku v polovině února 1919

Vojenská situace na Slovensku v druhé polovině dubna 1919

4. Porážky a vítězství

V rámci operací na Slovensku bylo zahájeno 27.dubna 1919 i obsazování Podkarpatské Rusi karpatskou skupinou gen. Hennocquea souběžně s postupem Rumunů k Tise. Našim jednotkám (6.legionářská divize) se sice ještě podařilo obsadit Nové Město pod Šiatorom a 1.května Miškovec. U Šalgotarjánu však narazily na silný maďarský odpor a postup uvázl.

Nová ofenziva byla zahájena 18.května, opět však skončila nezdarem. Maďarská vláda sjednala 2.května s Rumuny příměří a všechny volné síly vrhla proti našim vojskům. Postupně tak byl vyklizen Miškovec a čs.jednotky ustoupily až na čáru Tornaĺa, Szendrö, Irota a Magas hegy.

Maďaři se pokusili zmocnit Komárna, spoléhajíce na pomoc maďarského obyvatelstva. Legionářská posádka pod vedením majora Basla je však odrazila a způsobila jim citelné ztráty. Naše jednotky však byly celkově zatlačeny na původní demarkační čáru.

30.května zahájili Maďaři ofenzívu s úmyslem vytlačit čs.vojsko ze Slovenska úplně. Zahájili ji v době, kdy na naší straně francouzští důstojníci přejímali velení od italských (26.května byl jmenován náčelníkem čs.hlavního štábu generál Pellé) a nebyli v této době ještě seznámeni se situací a terénem.

Naše vojska byla rozdělena na dvě skupiny: západní pod velením generála Mittelhausera a východní pod gen. Hennocquem.

Maďarské útoky byly vedeny několika směry – zpočátku proti východní skupině ve směru na Košice. Cíl byl zřejmý – dosáhnout hranice s Polskem nakloněným jejich snahám, odtrhnout Podkarpatskou Rus a izolovat východní skupinu od zásobování. Fronta východní skupiny byla proražena a 6.června jsme ztratili Košice, protivník pak skutečně dosáhl Bardejova a polských hranic. Polovina jeho sil byla však poutána východní skupinou.

Maďarští rudí dělostřelci u Sabinova – červen 1919

Po dobytí Košic přenesli Maďaři svoje úsilí na západ proti Novým Zámkům. I zde Západní skupina ustoupila a Maďarům se podařilo dosáhnout čáry Nové Zámky – Šurany – Vráble – Zlaté Moravce – Nová Baňa – Bela - Zvolen – Detva.

Naše velení odpovědělo útokem – západní skupina, zesílená o třetinu početního stavu – od 7.června útočí na Levice brigádou plk. Kieffera za součinnosti s 2.divizí gen. Šnejdárka (v té době v hodnosti plukovníka) útokem ze severu z  prostoru Banská Štiavnica. Jednotky dosáhly sice Levice, ale po nové maďarské ofenzívě 12.června ustoupily za Hron.

Generál Mittelhauser připravuje na 14.červen novou ofenzívu po ose Vráble – Kálnice – Levice v součinnosti se Šnejdárkovou divizí, která má proniknout k Levicím přes Krupinu do týla Maďarům. Současně má zahájit útok východní skupina. Maďaři však přisunuli další zálohy, zahájili protiútok a zatlačili naše vojska za řeku Žitavu.

Bojová situace západní armádní skupiny generála Mittelhausera květen – červen 1919

Západní skupina nicméně útočí směrem na Rožňavu a divizí generála Destremeau na Michalovce. Rožňava a Michalovce jsou po tuhých bojích našimi vojsky dobyty. Bojové štěstí se začíná přiklánět na naší stranu…

Bojová situace východní skupiny generála Hennocque – červen 1919

Štáb plukovníka Šnejdárka na vrchu “Kalvária” při Banskej Štiavnici – červen 1919

(Plk. Šnejdárek má francouzskou důstojnickou uniformu, vlevo legionáři v italských, ostatní mají “kolkované” rakouské uniformy)

Těžké boje a ztráty … (zničený čsl. obrněný vlak u Nových Zámků 19.6.1919)

Maďaři se sice ještě pokusí útočit na košickou skupinu ve směru na Spišskou Novou Ves, 30.pěší pluk je však zadrží v údolí Hornádu.

Jedná se o poslední pokus maďarského vrchního velení udržet iniciativu – ta přechází v druhé polovině června úplně na českou stranu. V prostoru Levice jsou Maďaři nuceni poutat sedm osmin svých sil a nedostává se jim už záloh. Na naší straně je v této době v záloze celý armádní sbor generála Podhajského na Moravě v síle 24 praporů a 33 baterií.

Generál Mittelhauser připravuje na 25.června rozhodující ofenzívu a generál Hennocque útok na Košice, které si připravuje místními akcemi.

Maďarská vláda si je vědoma neudržitelnosti situace a když 23.června dostane ultimatum dohodových mocností o zastavení bojů a hrozbu blokádou Maďarska, přistoupí na ně a zastaví veškeré akce. V odpoledních hodinách téhož dne byl rozeslán všem velitelům tento telegram:

“Maďaři přijali podmínky ultimata, podaného Dohodou. Nepřátelství přestane na celé frontě zítra 24.června 1919 v 5 hodin ráno. Vše zůstane na místě a zajištěno.”

Boje skončily, maďarská vojska zahájila vyklizování za neutrální pásmo, které jim bylo určeno Dohodou a které bylo většinou ukončeno do 5.července, na některých místech východní fronty až 7.července. Dodatečně určuje Dohoda čsl. straně i předmostí Bratislavy, které bylo obsazeno 14. srpna téměř bez boje.

Dobojovali … (zajatí maďarští příslušníci rudých gard)

5. Trianon

4.6.1920 v zámečku Trianon bylo definitivně rozhodnuto o hranicích států vzniklých po rozpadu Rakouska – Uherska. Touto mezinárodní smlouvou se rozplynuly maďarské naděje na obnovení státu v původních hranicích. O zvrat se pokusili ještě jednou s pomocí fašistického Německa po Mnichovu, další prohraná válka pak znamenala definitivní konec snahám o obnovení dědictví “Svatoštěpánské koruny”. Někteří nacionalisté požadují revizi Trianonu dokonce i po pádu komunismu, ale to už je historie přesahující rámec této studie…

6. Hrdinové a oběti …

• Na straně Československa:

148 důstojníků, 6 723 vojínů (12% z celkového početního stavu)

z toho:

71 důstojníků a 2 050 vojínů padlých nebo zemřelých na následky zranění.

66 důstojníků a 2 282 vojínů raněných (ostatní přechodně pohřešovaní ranění a

v nemocnicích).

• Na straně Maďarska:

450 mrtvých důstojníků a vojínů

3 691 raněných

6 977 nemocných

471 zajatých.

Válečným křížem byli rovněž vyznamenáni jednotliví příslušníci československé, francouzské a italské armády za konkretní bojové zásluhy; jejich jména a počet už však nelze z archivních dokumentů zjistit.

Pěší pluk 1, III,prapor

Pěší pluk 23, I.prapor

Pěší pluk 23, III.kulometná rota

Pěší pluk 31, II.prapor

Pěší pluk 54, II.prapor

Zákopnický prapor 2, 2.ženijní rota

Padlým byly sice postaveny pomníky:

Nové Zámky

Lučenec

Komárno

… dnes z  nich však nestojí ani jeden… První zmizely při posledním pokusu Horthyova Maďarska ovládnout Slovensko po vídeňské arbitráži v roce 1939, další pak za komunistické vlády po roce 1948.

Soustavná propaganda čtyřiceti let komunismu dokonale vymazala z paměti těžké počátky státu. I při dnešním svobodném přístupu k informacím se udržuje představa, že republika vznikla pouze díky diplomatickým aktivitám a bojům legií v zahraničí. Oběti na vlastním území upadly v zapomenutí. Odváto větrem …

Jenže voják se neptá na pozdější vděčnost. Slouží …

Použitá literatura:

Dvacet let československé armády v osvobozeném státě”, kolektiv, nakladatelství Orbis, květen 1938

Vpád maďarských boĺševikov na Slovensko v roku 1919, kolektiv, nakladatelství Slovenský Chýrnik, Trnava, 1938

Bojový odkaz roku 1919, kolektiv, Slov.vydavateĺstvo politickej literatúry, Batislava 1959

ČSR a Maďarsko 1918 – 1938, Marta Romportlová, Univerzita J.E.Purkyně, Brno 1986

Bída malých národů východní Evropy, István Bibó

Trianon – ilúzie a skutočnosť, Deák Ladislav

Poznámka:

*) Uhry a Maďarsko nejsou totéž. Pojem “Uhry” zahrnoval mnohonárodnostní celek (druhou část duálního uspořádání Rakouska-Uherska) Slováků, Rusínů, Rumunů, Chorvatů ovládaných Maďary. Podle statistiky z roku 1910 činil podíl občanů Maďarské národnosti v Uhersku necelou polovinu celkového počtu (48,1%).