“Schnell, um gottes willen schnell….! nejčastěji frekventovaná slova, která zaznívala z kolony německých vojáků prchajících Vémyslicemi 7.května 1945.

Rychle, proboha, rychle – tanky, obrněná vozidla, koňské potahy a pěšáci, kteří se už nikam nevešli, všichni prchali směrem na Tulešice, za zády temné dunění blížící se fronty, nad hlavou jekot šturmoviků, každý se zbavoval přebytečné zátěže – přileb, plynových masek, jen rychle, rychle …

Ivan ist hier! Blíží se Ivan, který nezná slitování ….

Už nebylo sil ani vůle bojovat, jen řev poddůstojníků a zbytek vojenského drilu zažraného pod kůží nutil alespoň předstírat boj – a tak osádka čtyřhlavňového flaku v ulici Na Pískách a u Kopečkova stavení na konci vesnice rychle vystřelila několik salv pánubohu do oken, připojila kanony za auta a prchala s ostatními.

V mírném stoupání došlo k zácpě. Ztrhaný koník zapřažený do muničního potahu se zhroutil, bezmocně hrabal kopyty a v předsmrtelné křeči převrhl náklad příliš těžký pro jeho ztýrané tělo. Po silnici se rozsypaly bedýnky s municí. Řev a kletby se stupňovaly. Někdo se slitoval a střelil ubohé zvíře zblízka do hlavy. Několik vojáků se snažilo odtáhnout mrtvé tělo a náklad stranou, ostatní to vzdali a prchali pěšky k  podminovanému mostu. Schnell, schnell …most vyletí za chvíli do povětří a už nebude úniku…

Asi v té chvíli se rozhodl mladý vojáček, že uteče. Odhodil pušku a rozběhl se přes pole ke Kuchynkovu mlýnu. Není to tak daleko, jen uběhnout několik desítek metrů a podél řeky se vrátit pro civilní šaty, co mu dala ta hodná tetka, která mu tak připomněla jeho matku v rodném Liberci. Jen pryč z toho šílenství, za několik okamžiků se schová v olších lemujících řeku…

Ve stejné chvíli dorazila na místo dvojice polních četníků na motocyklu se sajdkárou. S kletbami a nadávkami začali dělat pořádek ve stupňujícím se chaosu. Pak si jeden všiml prchajícího neozbrojeného vojáčka.

“Halt!”

Četník strhl z ramene samopal a vystřelil dávku do prašné cesty. Jeho oběť prchala zběsile dál. Jen deset metrů polem k nejbližšímu úkrytu …

Další dávka pročísla pole a zasáhla prchajícího. Ještě uběhl několik metrů a pak se zhroutil. Už nikdy se nevrátí do svého Liberce a nesetká se na společném korzu s Němci, Židy a Čechy …

Dva muži táhli malý čtyřkolový vozík se smutným nákladem. Mrtvé tělo německého vojáka bylo příliš dlouhé, světlovlasá hlava se bezmocně klátila a nohy v holínkách drhly o kamenitou silnici. Tvář zčernala horkem a zápach rozkládajícího se těla byl k nesnesení. Oba spěchali, aby tu smutnou práci měli za sebou a pohřbili mrtvé tělo v koutě hřbitova, kde bylo ještě několik zachovaných hrobů z prusko – rakouské války. Bude mezi svými, nikomu ho nebylo líto, měl sedět doma na zadku, nikdo ho nezval, ale i když Němec přece jen člověk a nemůžeme ho přece nechat hnít na poli.

“Stoj!”

Zastavili se o opřeli se o ojku, chvíli počkáme, copak asi chce ten ruský důstojník, co si tak vykračuje polem.

“Što takoje?” Důstojník nebyl vysoký, ale podsaditý a tvářil se nebezpečně, jako by je z něčeho podezříval. Doprovázeli ho dva vojáčci s vintovkami a v průběhu hovoru, jak důstojník zvyšoval hlas, je stáhli z ramen a zamířili na dvojici u vozíku.

“To je mrtvý německý voják. Vezeme ho na hřbitov…”

“Eto German!” konstatoval důstojník a v jeho slovech bylo opovržení, nenávist a jakoby otázka: Co vy s ním máte společného? Pak dodal: “Svoloč germanskaja!”

Chvíli se dohadovali o slově hřbitov a pak důstojník pochopil, že se jedná o “pachranitelnoje mjesto”.

Náhle prudce kopl do vozíku. Ten se převrátil a mrtvé spadlo do příkopu. Stalo se to několik hodin po prudkém dešti, příkop byl plný hnědé blátivé vody, mrtvé tělo v něm leželo naznak a z vody vyčníval jen dlouhý černý nos a špičky bot.

“Vot jevo mjesto! Tam patří!”

Několik lidí postávalo opodál. Všichni nechápavě hleděli na mrtvolu ve vodě a rozzuřeného důstojníka, který křičel něco o tom, že ta svoloč nebude ležet v posvěcené půdě a každého, kdo se ho pokusí pohřbít, nechá zastřelit.

Jeden z vojáků zarachotil závěrem. Napětí se stupňovalo. A tak nakonec naznačili oba otřesení muži, že nebudou germána pohřbívat, postavili vozík na kola a odjeli. Projeli několik desítek metrů uličkou hanby; důstojník za nimi křičel nadávky o zrádcích.

Uniforma postupně nasákla vodou a ztratila svůj odstín “feldgrau”, tělo zbytnělo a z vody stále vyčnívala tvář, kolem které začalo kroužit hejno masařek.

První předseda Místního národního výboru osvobozeného městečka se se svým tajemníkem vydali na nelehkou cestu – přemluvit sovětského velitele, že mrtvého je nutno zakopat, protože nemůže hnít v příkopě. Už dříve došlo k  nedorozuměním a konfliktům – sovětům se zdálo, že obyvatelé nespolupracují příliš ochotně na zajištění germánů a zrádců. A tak chodili ve dvojicích dům od domu, prohlíželi každý kout, komory, chlévy, stodoly, bodali bajonety do slámy a sena a stále se ptali: “Kdě German?” Občas sebou vzali někoho místního, i malého chlapce a stále poroučeli: “Pakaži, kdě German?” Stačilo by jen ukázat prstem na nepohodlného souseda …. ale nikdo to neudělal, ženy přebíhaly z domu do domu a skrývaly se před osvoboditeli, kteří považovali za samozřejmé, že se osvobození s nimi podělí o majetek a ženu … Zděné domy a vnitřní vybavení jim připadalo luxusní, kapitalistické, germánské a mátlo je, že obyvatelé hovoří příbuzným jazykem. Jak je to možné, že všude je jen město “gorod” a ne vesnice “derevnja”?

Oba muži prošli dveřmi místní školy, která byla v té době velitelstvím a lazaretem. Stráž u vchodu je varovala, že komandýr celý den pije vodku a není s ním řeč. Přesto zaklepali na dveře bývalé sborovny a vstoupili do místnosti páchnoucí tabákem a kořalkou. V ředitelském křesle seděl důstojník, před sebou na stole nagan, v ruce nahajku, kterou se švihal do holínek.

“Što chočetě, čechosabaki?” *) vyštěkl.

Předseda začal poděkováním “za osvabažděnije”, nicméně, že vojna skončila a je nutno uklidit nepořádek a i nepřátele, protože “krásnyje” jsou lepší než germáni a vítěz by měl být velkorysý.

Po celou dobu hleděl důstojník kalným zrakem za jejich hlavy. Agresivní opilost se změnila ve smutek.

“Víš ty, že dnes zemřeli moji dva chlapci? Prošli celou Rusí, možná, že po nich střílel ten váš germán a vy ho chcete pohřbít?”

Pak vstal a zdánlivě klidně začal vyprávět. Spoustě slov nerozuměli, byla to jakási dlouhá historie o vypálených vesnicích, mrtvých dětech, mnohé se zdálo být úplně neuvěřitelné a děsivé.

Stáli a zdvořile poslouchali. Okupace poznamenala i osudy obyvatel jejich obce – po atentátu na Heydricha popravili Němci místní rodinu Kubišů pro pouhou shodou jmen s atentátníkem, SS odvlekla rodinu Wafkových a vyrabovala jejich dům a garáž, ale nic nebylo tak strašné, jako to, co jim líčil ruský důstojník.

Byla to historie o lidech, kteří nikdy neměli nic a přišli i o to poslední, co jim zbylo – životy jejich blízkých, když k nim po stalinových pogromech vtrhli novodobí hunové, kteří vypadali civilizovaně, ale znásilňovali, vraždili a upalovali, jako jejich středověcí předchůdci.

Důstojník skončil a zahleděl se na ně už téměř střízlivým zrakem. Oba byli otřeseni a ne daleko od toho, aby souhlasili s tím, že příslušník takového národa nemá právo na slušnou jámu.

Chvíli bylo ticho.

“No dobře.” pronesl důstojník. “Tak si ho pohřběte toho svého Germána. Ale ne na posvěceném místě! Zakopte ho vedle cesty a ať se nikdo neodváží to místo nějak označit!”

Čas se nachýlil k půlnoci. Dva ruští vojáci sledovali, jak skupina čtyř mužů vytahuje mrtvolu z vody a táhne ji k vykopanému okopu pro stojícího střelce, který tu zbyl po Němcích. Z jedné třetiny byla naplněna vodou, do které spustili tělo.

Mrtvola klesla a zhroutila se na dno okopu. Nad vodou zůstala jen skloněná plavovlasá hlava.

Chvatně zaházeli celý provizorní hrob.

A tak tam odpočívá dodnes. Léta změnila okolí i lidi, tisíce křivd a nespravedlností prošla kolem, ale jeho stejně jako gardového seržanta Obuchova a poručíka Ovčinikova se to už nikdy nedotkne …